Netlučte hlavou do dveří

Možná se na vás s koncem roku valí mnoho věcí a stojíte před důležitými rozhodnutími. Možná nemáte dostatek financí, ztroskotaly vám vztahy nebo vám neslouží tělo, jak byste chtěli.

Snažíte se utéct ze současné situace, najít správnou cestu ven. Celé dny přemýšlíte nad tím vším a uvnitř řvete:"Já to takhle nechci!!!". Zkrátka máte pocit jako byste měli pytel na hlavě.

Najednou po miliontém přehrání si sužující situace ve své hlavě, přijde myšlenka, nápad, řešení. Okamžitě se toho chytnete jako tonoucí podané ruky a všem hlásíte své nové rozhodnutí s ujištěním, že to je ono, tak a basta, takhle to udělám. Ale ouha. Místo úlevy se dostavuje pocit úzkosti, sklíčenosti, podráždění. Je to jako svěrací kazajka a sebou mydlíte ze strany na stranu ve snaze se z toho dostat.

STOP

Zastavte se!

Chci vám povědět tohle. V situaci, kdy nadáváme na to, co se nám děje a jedeme si to v hlavě jako nekonečný seriál, nemůže NIKDY přijít správný nápad, řešení, rozhodnutí. Nejsme totiž ve spojení se sebou, svým srdcem, Bohem chcete-li. Stále máme na hlavě ten pytel. A neznám nikoho, kdo by se s hlavou v pytli dobře orientoval v prostoru .

Povím vám svůj příběh. Konec roku přinesl zklamání v mezilidských vztazích, absenci zaměstnání, finanční nejistotu. A já si to vše přehrávala dokola a nutila se do řešení, nápadu. A on přišel a já jím okamžitě začala žít. Zjišťovala a zařizovala vše potřebné, své blízké ujišťovala, jak jen to geniální.
Víte, vždy když druhé ujišťujeme o správnosti svého jednání je to proto, že sami vnitřně cítíme, že to správně není, nejsme si tím jistí, bojíme se.

Po pár dnech jsem začala cítit tu svěrací kazajku a zmatečně přemýšlela, čím to je.

Požádala jsem mého manžela, aby mi pomohl. Sehnul se nade mě a mírně pronesl: "Víš, stojíme před novými dveřmi a místo abys v klidu počkala až najdeme správný klíč, tak do nich mlátíš hlavou. Hlavou ale nikdo dveře ještě neotevřel. Aspoň ne tak, aby si ji u toho nerozbil".

Ticho. Sedím, dívám se na něj uslzelýma očima a cítím jak mi ze zad sjíždí svěrací kazajka. Poprvé za několik hodin se nadechuji až na dno plic a přestávám se potit podpaží.

Každá z nás tyto boje, pocity důvěrně zná. Každá z nás zapomíná naslouchat svým pocitům, přestože ony jsou našim dokonalým navigačním systémem. Jediným prostředkem, který nás neomylně dostane z každé nepříjemné situace. Každá z nás sama sebe vmanipuluje do stavu, kdy vyjančená, naštvaná, ukřivděná, lístostivá, vystrašená hledá okamžité řešení.

To nejlepší řešení ale je nedělat nic. Vyzuřit se. Vyplakat se. Něčím praštit. Sednout do auta a jet. Vyběhnout do přirody...... . A pak přijmout to, co se děje. Je to tady a je to dobře, i když to tak teď nevypadá. Je to tak. Můžete se stavět na hlavu a odrážet ušima, ale nic se nezmění. Jen přijetí dané věci a sestrvání v klidu, naladění se na lásku pozorováním smějícího se dítěte, přírody, roztomilých obrázků na internetu....., k vám udělá cestu pro dobrá rozhodnutí.

Netlučte hlavou do dveří. Hledejte klíč.



S láskou Katty