Pravda je, že kdybych jedla, co mě napadne, neměla bych štíhlou postavu. Při své výšce 175 centimetrů vážím 55 kilo. Ale byly i doby, kdy to tak nebylo. Kdy jsem jedla chleby se šunkou a sýrem jako kdybych měla umřít hlady, deprimovala se svým životem, užírala sama sebou a to jsem prokládala litry červeného vína. Vážila jsem 68 kilo, trpěla silnými úzkostmi a depresemi.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem přečetla knihu Svět bez hranic a začala se zabývat jednoduchou metodou ho'oponopono. A začaly se dít věci. Odešla jsem ze vztahu, kde jsem se cítila nespokojená. Poprvé v životě jsem se rozhodla neskočit hned do dalšího vztahu a žila sama. Rychle jsem se přenesla přes pocit osamělosti do pocitu spokojenosti. Jen já. Konečně. A to jsem před tímto krokem nebyla schopná dojít sama ani na poštu, protože jsem trpěla silnou panickou poruchou.
Úzkosti mě trápily dál, ale díky mé skvělé lékařce a mé tvrdé práci na sobě jsem po pár měsících začala žít plnohodnotným životem. Ne jako dřív. Pokud člověk zvolí správnou cestu, pochopí svou nemoc a zvítězí nad ní, pak už nic není jako před tím. Zrodí se jako Fénix. Mnohem silnější, moudřejší, plně integrovaný.
Můj život se proměnil. Nic už nebylo jako dřív. Změnila jsem se já. Nekompromisně jsem se odcházela od všeho, co mi bylo nepříjemné a začala dělat jen to, co chci já nehledě na to, co si o tom myslí druzí. Přestala jsem se litovat a místo toho jednala. Vystoupila jsem z navyklé role oběti, která říká: "Mě se to děje" a vstoupila do role tvůrce, jehož věta zní: "Já jsem zodpovědná za sebe a svůj život".
Rozhodla jsem se začít podnikat. Počáteční strach jsem vyměnila za uvolněnost a uvědomění, že život je opravdu jako hra, denně ho můžeme měnit, vybírat si, co se nám hodí a odkládat to, co nám neslouží. Po pár měsících se ukázalo, že mi podnikání ve zvolené oblasti nepřináší to, co bych chtěla a tak jsem ho ukončila a protože jsem ještě nevěděla, co chci dělat dál, tak jsem šla na brigádu, balit zboží do e-shopu. A tam jsem objevila to, na co jsem čekala. Co je to ono, čím bych se měla živit, zabývat. Jak se rádo říká, co je mým vlastním posláním.
Za 6 velmi těžkých let, kdy jsem prošla tak velkými pády, že jsem doslova skládala zpět dohromady, jsem zjistila, že není těžké se zvedat ze země, ale uvěřit si, že to zvládneme. To je ten jediný moment, ve kterém se stane vše další. Okamžik, kdy na sebe zařveme, kdy se na sebe naštveme, kdy se rozhodneme, že budeme šťastní, ať už jsme na tom jakkoliv. Moment, kdy se přestaneme litovat, podceňovat, lebedit si ve vlastním smrádečku. Ta chvíle, kdy se podíváme na toho bolestína do zrcadla s řekneme:"Tak už stačilo. Já chci žít. Chci být šťastný(á). Já chci jít dál.". Pak už je to jen otázka sebekázně a trpělivosti.
A jsem u té postavy. Podoba a stav našeho těla vždy závisí na stavu naší psychiky a obráceně. Jedno bez druhého nefunguje. Budete-li se živit, čím vás napadne, co vám chuťové buňky radí, budete se cítit mizerně, nebude se vám přiliš dařit a získáte stud z vlastní podoby. A pokud budete vytrvale žít v tom, co se vám nelíbí, nechávat si líbit jednání, které vám působí bolest, budete to vyrovnávat jídlem a alkoholem, abyste ta duševní muka ustáli a vaše postava začne do všem stran ukazovat, že pod tím vším roztéká.
V dalším díle vám ukáži, co jsem si vybrala jako neprospěšnější péči o mé tělo, aby mi bylo dobře a vypadala tak, že si druzí myslí, že můžu sníst cokoliv a nepřiberu .
Snad vás můj příběh inspiroval.
Přeji vám velkou sebekázeň a trpělivost.
Jo a přejte si! Co byste přáli nejmilovanějšímu člověku? Tak přesně to přejte sobě. Já to dělám ráno v posteli. Se zavřenýma očima si šeptám:"Kačenko, přeji ti, abys měla dnes krásný den, aby se ti dařilo.......".
Přeji vám totéž, co sama sobě
S láskou
Katty
Žádné komentáře:
Okomentovat