Jak to dělám já 5. díl

Nepřetvařujte se

Dělá to většina z nás. Dovolím si říct, že snad všichni. A děláme to tak automaticky, že si to ani neuvědomujeme.



Přetvařování se není jen nahraný úsměv na ty, které nemůžeme vystát. Je to také maskování únavy, trápení, přetíženosti, zmatenosti za klidný a rádoby radostný škleb.

Nejhorší forma přetvařování se je ta, kdy hrajeme habaďůry sami na sebe a to děláme denně. Snažíme se sami sobě namluvit, že naše vztahy jsou v pořádky nebo že se v nich dá žít. Že to, co máme na sobě nás baví. Práce, do které chodíme, je uspokojivá. Místo, kde bydlíme, je ucházející..... .

A celé se to jmenuje strach.

Strach si přiznat, jak se v jednotlivých oblastech svého života cítíme. Proč? Protože bychom museli udělat změny. A změn se bojíme natolik, že raději budeme žít v navyklém smrádečku, protože jistota je jistota. Pokud ovšem vyjdeme ze své komfortní zóny, čeká nás sice nejistota, ale můžeme si vybrat to, co nám vyhovuje více.

Pak je tu strach druhým ukázat, jak se cítíme. Proč? Protože se bojíme, že nás druzí budou vnímat jako fňukaly, neschopy a slabochy. Odhodit masky a ukázat pravdu nám ovšem může vždy přinést jen benefity. Každý bude vědět, jak nám je a bude mít tak možnost reagovat na naši realitu. Často se zlobíme, že po nás pořád někdo chce. A proč by nechtěl, když se stále tváříme, že není problém. Nikdo do vás nevidí. Dejte najevo, co se s vámi děje.

A poslední forma přetvářky je ta nejběžnější a to je úsměv pro ty, které nemáme rádi, nesedí nám nebo nám dokonce ublížili. Dokážeme být k sobě tak krutí, že si klidně sedneme na kávu s člověkem, od něhož nám jizva v srdci ještě nezaschla. Proč? Protože se bojíme za sebe postavit. Protože nerespektujeme své pocity a přání. Protože se bojíme, že budeme špatní. Být ale především přítelem sám sobě je to, co nám zaručí absolutní bezpečí. Není třeba přitom na druhé házet nenávistné pohledy nebo úšklebky. Odpouštět je priorita. Stačí jen slušné pozdravení bez nucení se do úsměvu. Jednoduché klidné prohlášení:"Nechci tě mít nablízku, nesedíš mi, není mi s tebou dobře." (Bez dalšího vysvětlování a zamotávání se do vyostřených konfrontací). Stůjte při sobě a nedávejte energii těm, kteří vám nejsou po chuti. Vaše intuice dobře ví, proč hlásí nesympatie.

Já jsem dříve dělala vše, co tu popisuji. Pracovala jsem ve firmě, která mě nebavila a namlouvala jsem si tak dlouho, že je to fajn až jsem dosáhla parádního stavu vyhoření, kdy jsem seděla denně 8 hodin v kanceláři a civěla z okna (pravda, měla jsem z ní krásný výhled). Pak jsem se po měsíci probrala a během jednoho dne se rozhodla pro změnu, pro skok do vzduchoprázdna. Po 5 letech jsem zase měla pocit, že se kolem mě hýbe vzduch. Odešla jsem z jistého smrádečku se snovým platem a stala se osobou samostatně výdělečně činou. I když jsem od té doby neměla ještě výdělek, na jaký jsem byla ve firmě zvyklá a někdy vysypávám vázu s drobnými, tak nelituji tohoto kroku. Dělám totiž to, co mě baví. A život mi stále ukazuje, že když jsou na něco peníze třeba, přijdou. Tak to je. Stačí jen věřit a neflákat se .

Stejně jsem se přetvařovala i ve vztazích, kdy jsem uzavírala vážné vztahy s muži, kteří nebyli úplně vhodní pro mou povahu a styl života. Ale namluvila jsem si, že to půjde. Šlo. Ale ztuha. A aby to nedrhlo, tak jsem se přetvařovala sama před sebou, že jsem šťastná. Tohle ale nikdy neklapne. A tak jsem jen zbytečně ukradla 2 roky sobě i partnerovi. Jak jsem to změnila? Jsem nekompromisní. Víte co je kompromis? Stav, kdy ani jeden ve vztahu nemá to, co by chtěl.

Masku milá, laskavá a vždy k dispozici jsem nosila každý den. Nevyčerpatelná, vždy dobře naladěná, kašpárek pro všechny. Dopadlo to tak, že jsem začala v 28 letech nesnášet společnost lidí. Dělalo se mi fyzicky i psychicky zle, když jsem měla jít byť na kávu. A tak jsem začala chodit do přírody. Rok jsem nebyla v žádné kavárně. Z typického kavárenského povaleče se stal tramp. Naučila jsem se vždy a za každé okolnosti mít pravdivý výraz. Unavený, smutný, zmatený, otrávený..... . Nedávám, co sama v tu chvíli nemám.

No a úsměv pro ty, co mi nesedí? Ten jsem zrušila po té, co mi došlo, že tím vysávám sebe i je. Neusmívám se a netrávím čas s lidmi, kteří to se mnou nemyslí dobře, kteří mě pomlouvají, kteří mi nesedí aniž dokážu říct proč. Prostě neladíme. Nerozlišuji, zda jsou to lidé v rodině či mimo ni. Pokud si pouze nesedíme, pak jsem slušná. Pokud mi ovšem záměrně někdo ublížil, odpustím, ale už ho k sobě nepustím. Naučila jsem se ale nedělat ukvapené závěry. Čekám vždy a pozoruji, zda mi ubližuje z nevědomosti z důvodu boje sám se sebou nebo je to vědomý útok. Pak si nic nevyříkávám. Obyčejně začnu dané osobě vykat. Neodpovídám. Nereaguji. Nedávám svou energii. A situaci čistím metodou ho'oponopono. Nedávno jsme takto byli nuceni s manželem přijmout opatření, do kterého se nám příliš nechtělo a uzavřít se před částí rodiny. Nejdříve jsme si dávali sami před sebou masky a nalhávali si, že to není tak, jak to vypadá a že to naší laskavostí přemůžeme. Pak nám ale došlo, že nás to ničí natolik, že už na nic jiného ani nemyslíme a navíc se ataky vůči nám začaly stupňovat. A tak jsme vše přijali tak, jak to je s pokrčením ramen a konstatováním, že se závistí a zlobou se bojovat nedá. Jistě znáte takové situace a trápíte se jimi několik let. Odpusťte je nebo-li pusťte je od sebe pryč. Nechte to už být. Nic není definitivní. Kdo ví, co bude za pár let .
Mě se teď, po 7 letech, ozval můj otec. A když jsem s ním dnes mluvila, měla jsem dojem, že jsme spolu mluvili včera. Odpuštění je nejmocnější dar, kterým disponujeme.

Sundejte tedy masky a buďte sví!

Podívejte se také na mou FB stránku: www.facebook.com/BeautyByKatty

S láskou,

Katty